Pro tento víkend nám ručička kompasu ukazuje západní směr od Vancouveru. Velmi brzy ráno vyrážíme na trajekt, který nás veze na Vancouver Island. Cílem není nic jiného než něco poznat, něco vyzkoušet a hlavně se něco naučit. Hned po vylodění na sebe nenechává první zastávka dlouho čekat. Věhlasné Butchart Gardens. Klobouk dolů před paní Butchartovou, která proměnila vytěžený lom svého chotě v neuvěřitelnou botanickou zahradu. V každou roční dobu zde kvetou jiné květy. Každé období má svoji vůni. Necháváme se jen tak unášet a nasáváme svěží vzduch, který čiší jarem. Poslední stopy této okouzlující vůně jsou vystřídány závanem oceánu a vlkého vzduchu, který nám ovlaží tváře na pobřeží v samém srdci Victorie. Pokud v Britské Kolumbii vyslovíte Victorie, tak každý z místních si představí odpočinkové místo kanaských rentiérů. Toto město je poklidně tepajícím hlavním městem celé provincie. Viktorie je také nejbritštějším ze všech kanadských měst. Nejen architekturou, ale i atmosférou nám Victorie připomíná naši domovinu. Ve Victorii by se dal sám o sobě strávit celý víkend, bohužel to nám čas nedovoluje, a tak vybíráme krátkou procházku okolo Inner Harbouru (vnitřního přístavu). Krátké spočinutí na trávníku před parlamentem, procházka okolo Holetlu Empress, bezvýznamné toulání uličkami centra je korunováno úžasnou zmrzlinou. Návštěvu Victorie završujeme prohlídkou Královského muzea Britské Kolumbie. Jedním slovem pecka. Toto muzeum je podle návštěvníků hodnoceno jako nejlepší muzeum v Kanadě a já k tomu přidávám i svůj hlas. Je to dokonalá ukázka multimediálního muzea, které je šokující obsahem, rozsahem i nápaditostí. Po muzeu už jen rychlá zastávka v Thunderbird Parku hned za ním a u Helmcken House – nejstaršího domu v Bristké Kolubii, který stojí na svém místě. Zpět k autu zaparkovaném po urputném boji na pobřeží u parku Beacon Hill a kousíček od „nultého kilometru“ Transkanadské dálnice.
Ale na Vancouver Island se nejezdí jen kvůli malebné Victorii. Většina návštěvníků míří na druhou stranu ostrova do malého zapadlého městečka Toffina, které je rájem surfařů. Tam míříme i my. Po cestě ještě zastavujeme v McMillan Provincial Park, kde můžeme obdivovat mohutnost obrovských Douglasových jedlí přímo ve slavné Cathedral Grove (Lesní katedrála). Pak už přímo do Toffina, kde nás čeká onen adrenalinový zážitek. Já, dosud touto zkušeností nepolíbená, začínám být nervózní jíž v půjčovně surfů. Fronta zde nám dává dostatečný signál, že pláže budou pěkně plné. A z půjčovny rovnou na pláž. Soukáme se do neoprenových neoprenů, bereme prkno pod rameno a pádíme do vln. Techniku mi Zdena letmo vysvětlí a hned se snažím to vyzkoušet i v praxi. Sedím na prkně, lehám si, začínám pádlovat a snažit se svézt se na vlně – jen tak vleže. OPS! Vlna mě bezmilostně smete z prkna a válí mě po dně oceánu. Nevím, kde je hladina, kde dno. Vynořím se, vyplivnu všechnu vodu s pískem, beru prkno a teď se už s větším respektem jdu opět prát s oceánem. Po více jak dvou hodinách jsem vyřízená. Podařilo se mi postavit a vydžet „jet“ asi tak na pět vteřin. Večer trávíme nadaleko našeho kempu na Mackenzie pláži a probíráme dnešní zážitky. Toffino je ospalé malé městečko, které se účinně brání většímu rozmachu, aby si zachovalo svůj přímořský šarm. Druhý den ráno se necháváme unášet touto atmosférou, která nás dokonale omámila. Po výborné snídani se chystáme na odjezd, najednou ale…. Natrefujeme náhodou na neuvěřitelnou akci. Jednou za rok se otvírá nedaleký ostrov, který je jinak uzavřenou rezervací. K našemu velkému překvapení jezdí na ostrov i bezplatné čluny. Clayoquot Island je malinkatý ostrov. A co je malé, to je krásné. Vychutnáváme si procházku po ostrově, osvěžující meloun na pláži a pak i dobrodružný návrat po pobřeží na molo, odkud míříme zase na „pevninu“. Krátkou zastávku věnujeme v Toffinu ještě místnímu pivovaru. Těsně před návratem večeříme meloun, ve kterém křupe písek nesený chladným oceánským větrem na Combers pláži. Z Nanaima pak míříme trajektem zase domů.
