Pod článkem je umístěna mapa s vyznačenou trasou skrz třemi kanadskými provinciemi, kterou jsme absolvovali za 15 dní. Když počítadlo v autě ukazovalo 8104km, motor v -35°C odmítl poslušnost a zbylých 1000km do Vancouveru jsme absolvovali autobusem. Ale zpět na začátek…
Yukon je vyhledávanou oblastí pro horlivé trampy inspirované romány Jacka Londona a onou nezapomenutelnou „Zlatou Horečkou“. Tu nenápadně započal první zlatokopecký nález v srpnu roku 1886 na Králičím potoce. Rok na to vypuklo zlatokopecké šílenství, během kterého vzniklo i město Dawson. Celý příběh doporučuji přečíst ZDE nebo shlédnout seriál podle románu Jacka Londona „Klondike„. Kromě těchto historických okolností je sever Kanady přitažlivý svou nezkrotnou divočinou, které bychom se rádi dotkli.
Po důkladné přípravě auta i vybavení do podmínek dosud nepoznaných vyjíždíme 24.1.2014 vstříc chladným dnům. Rád bych podotknul, že na sever se v Kanadě cestuje výhradně v létě, ale naše situace nám takový luxus nedovoluje. Cesta z deštivého Vancouveru do 808km vzdáleného města Prince George ubíhá rychle, vidíme velmi plaché losy a ve tmě plno těžko zřetelných srnců. Náš 25l kanystr umístěný na střeše se nám hodí už kousek před Prince George, kde pomáháme uvízlému autu bez benzínu. Usínáme v autě ve městě Prince George.
Srážka auta s losem je extrémně nebezpečná. Auto podrazí obrovskému zvířeti nohy, to pak plnou vahou zdemoluje kabinu auta. Los je navíc velmi nevypočitatelný savec a může být velmi agresivní, útok na auto není výjimkou… Samec může vážit až 500kg s výškou v kohoutku přes 2m
Po krušném ránu a uspořádání všech věcí vyrážíme dál směrem na hranici jižního cípu Aljašky a BC, bohužel je na dálnici těžká nehoda a jsme nuceni přečkat delší dobu (6h) v koloně aut. K mému překvapení celou kolonu objíždí podpůrný vůz a prochladlým lidem rozlévá polévku, čaj, kávu a další jídlo. S vypnutým motorem šetříme benzín až do uvolnění záteras. Je už pozdě odpoledne a po krátké procházce konečně můžeme vyjet dál. Se soumrakem se dostáváme do Smithers, kde trávíme noc v autě hned před patnácti populárními indiánskými totemy – to se však dozvídáme až s rozedněním
Do města Stewart (hranice mezi Aljaškou a Britskou Kolumbií) přijíždíme skalnatým údolím, do kterého se spouští řada obrovských tyrkysových ledovců, samotné město není nijak zajímavé a na Aljašku se dostat nemůžeme díky propadlým vízům. Otáčíme se od hranic a pokračujeme po dále se horšící ledovaté cestě, která je navíc poseta malými hejny sebevražedného ptactva. Tma odkrývá neskutečnou noční oblohu a my nocujeme u Dease Lake, kde teplota klesla na -12°C. S dalším dnem na „dálnici“ Stewart-Cassiar vidíme i více zvěře, lišku smotanou v závěji u silnice krmíme z auta a dva sobi nás pozorují z dálky. Za dalších pár kilometrů se do silnice nebezpečně řítí dva losi, utíkají dlouhou cestu po silnici s vidinou nižší závěje kam skočit do lesa. Pečlivě rozpočítáváme spotřebu a tankujeme na každé čerpací stanici, ty jsou vzdáleny někdy až 500km, za dlouhou cestu nemíjíme mnoho aut a je otázkou, co se dá dělat v případě nečekaných potíží (žádný signál, žádné auta, žádná civilizace). Hranice Britská Kolumbie / Yukon překročena. Ve Whitehorse trávíme dvě noci, jednu u místního letiště v naději spatření polární záře, ale počasí nám nepřeje. Plynové bomby bohužel v mrazu nefungují ideálně, a tak další noc trávíme v hotelu. Ve Whitehorse žije většina obyvatel Yukonu, který má hustotu zalidnění 0,065 ob / km2 s rozlohou 7x větší než ČR. Město leží na řece Yukon a bylo důležitým bodem během zlaté horečky, v městě je umístěn i historický kolesový parník, který přivážel zlatokopy k začátku jejich pouti. Zajímavým místem severně od Whitehorse je Five Fingers (pět prstů) na řece Yukon, pět skal které tvoří neviditelné spodní proudy. Zlatokopové si stavěli lodě svépomoci a snažili se splavit řeku blíže k Dawson City a právě Five Fingers stovky lodí pohltila.
29. května bylo poprvé možno plavidla spustit na vodu a v průběhu 48 hodin vyplulo 7124 lodí naložených téměř 15 tisíci tunami zásob, čekala je 800 km dlouhá plavba…
Dawson City nás velmi překvapilo, zachovává si původní architektonický styl a je okouzlující. K vidění je mnoho původních dřevěných budov zkroucených mrazem. Obchody jsou plné konzervového jídla a benzín není nejlevnější. Po silnicích jezdí sněžné skútry stejně tak často jako auta. Po večerní procházce nad městem usínáme jak jinak než v autě nad městem ve stále příjemných -15°C. Míříme dál na sever, auta už nemíjíme téměř vůbec, jedeme po Dempsterské dálnici. Základem cesty je štěrk, ten je ale pokrytý silnou vrstvou ledu a sněhu. Hned z rána vidíme pasoucí se tři nádherné losy, klidné a krotké. Vzdálenosti, které musíme denně urazit ovšem nedovolují jet pod 100km/h. Naše čtyřkola zvládá cestu bravurně až k cíli, otevřené vyvýšené pláni, která je zimovištěm 40 000 sobů. Marně vyhlížíme prvního a až po dalších pár kilometrech přece jen vidíme pár kusů a pak další a další… Vidíme obrovské stáda sobů pohybujících se kolem silnice, přebíhají cestu a jsou všude kolem, neuvěřitelný dotek divočiny. S vypnutým motorem v tichosti sledujeme zvířata pár hodin. Jsme tak zabraní, že ztrácíme pojem o čase a na plánované Eagle Plains nejsme schopni bezpečně dojet, proto čekáme do setmění a vyhlížíme první obrysy polární záře. Ta se bohužel opět skrývá někde nad přicházející nepropustnou mlhou. Vracíme se zpět do Dawson City strávit noc. Cestou tam proti nám z nenadání vybíhá stádo sobů, auto držím ve smyku od krajnice ke krajnici, snažím se trefit rozestup ve stádě, naštěstí se to i daří a jen s mírným ťuknutím jednoho soba projíždíme skrz a auto se konečně daří zastavit. Hned ráno na druhý pokus dojíždíme do Eagle Plains. Cestou ale opět nešlo nezastavit u stád sobů a plížit se pro lepší záběry za krásného slunečného dne. Kolem nás poletují sněhové křepelky, které je těžké najít a teplota pomalu klesá na stabilních -20°C. V Eagle Plains bereme tolik drahocenné palivo, protože v okruhu 400km není žádná jiná čerpací stanice, je to znát i na ceně (už stojí skoro jako v ČR). Překračujeme polární kruh 68°33′ a necelých 30km dál i hranice Yukon / Severozápadní Teritoria.
Za polárním kruhem a při polární noci je stále šero, den je krátký, ale viditelnost je stejná jako při soumraku… Rozdíl je jen v tom, že celý den nevidíte Slunce.
Celou cestu jedeme po čistém sněhu, občas míjíme opuštěná auta v příkopech a krvavé mršiny po stranách sněhobílé silnice. Náš postup směrem Inuvik bezpečně kontrolují hlídkující sovy na vrcholcích nízkého prořídlého lesa. Po dvou přejezdech přes řeku se ocitáme v Inuviku, města Inuitů. Ze školy se tu chodí v tričku a s rozepnutou bundou (to se ale netýká nás). Ubytovaní jsme 2 dny ve srubu nedaleko města. Po delším rozhodování absolvujeme jízdu na psím spřežení do divočiny, každý má svůj tým a příroda a klid jsou okouzlující… Ze začátku nám dělá problém psy ovládat a pamatovat si jejich jména, ale po chvíli už svištíme přes zamrzlá jezera bez problému a je to paráda. Teplé kožešinové rukavice a boty do -40C přišly vhod.
Průměrná teplota v Inuviku je v lednu -27,5°C, v červenci pak krásných 14,5°C. Celkově leží město v teplejší oblasti u Severního moře.
Jak jsme se dozvěděli, dá se dojet ještě dál než do Inuviku, a to po zamrzlé řece Mackenzie až k ústí do Beaufortova moře. Tam po okraji cesta pokračuje do města Tuktojaktuk, v létě dostupném pouze letadlem. Na řece je prohrnutý široký pás pro auta a místy je vidět čirý tmavě modrý popraskaný led. Po dvou naprosto neovladatelných smycích a 184km na ledu vjíždíme opět na pevninu Tuktoyaktuku. Ve městě není až tak nic zajímavého, kromě tzv. pingo (mrazem vypouklých kopců ledu, pokrytých pevninou), které místní používají jako mrazáky. Byla ovšem mlha a cesta zpět byla jasnou volbou. Dál na sever už to autem nikde na světě ani nejde. A jedeme zpět, bohužel po dlouhých 400 kilometrech nestíháme otevřenou pumpu na Eagle Plains jen asi o 5min. Potřebujeme se ale dostat dál na jih, abychom se zbavili mlhy v zádech a viděli konečně polární záři. Plný kanystr na střeše řeší naši situaci a jedem dál vstříc noci… Začíná se rýsovat polární záře, ale stejně tak nás dohání mlha, jedeme dál a dál a nakonec objevujeme vyvýšené místo, kde se záře odhaluje v plné své kráse. Prostě nepopsatelný zážitek… Fotoaparát přestává spolupracovat, protože venku je jasno, a to znamená nepříjemných -28°C. I tak sledujeme polární záři až do jejího zániku. Tento den jsme ujeli po sněhu a ledu krásných 998km. S rozedněním jedeme od Chapman Lake přes Dawson City co nejrychleji na jih až do Whitehorse. Tam se potápíme do veřejných teplých pramenů, je to příjemné osvěžení před spánkem u Fish Lake. Poprvé rozděláváme oheň v -25°C a při praskání ledu na jezeře pozorujeme rozzářenou hvězdnou oblohu (ale jen chvíli, protože je opravdu zima).
Zpět jedeme do Princ George po dálnici Aljaška, kde jsou přírodní horké prameny Liard, musí se k nim však dojít 700m pěšky, což je při zpáteční cestě v -28°C docela nepříjemné. Ale prameny jsou krásné, voda má údajně od +35 do +40°C a trávíme v nich dlouhé hodiny pod otevřenou oblohou a zasněženými korunami stromů a od páry omrzlým okolím – romantická idyla. Cestou zpět je to už horší, z vlasů jsou rampouchy a jakákoliv vlhká věc je v minutě jako z plechu. Následuje už jen úprk do auta. I přesto si ráno vše pro velký úspěch opakujeme.
Asi minutu po vysloveném přání vidět bizony, je opravdu vidíme, jak si polehávají u silnice a prohrabují mohutnými hlavami tvrdou sněhovou krustu až ke kořínkům rostlin. Vidíme ještě několik stád a v noci je jejich viditelnost na silnici až smrtelně nebezpečná. Jedná se o část stáda původního bizona amerického, které celkem čítá okolo 3000 kusů a bylo na pokraji vyhubení.
Auto si žádá olej a kontrolu, dáváme mu plný drahý servis ve Fort Nelson, avšak nedlouho potom se objevuje kontrolka motoru. I tak musíme jet dál a po nejmrazivější noci v -35°C už ujedeme jen 100km – motor vypovídá službu, silným klepání nám dává najevo svůj neodvratitelný konec. Odstavujeme auto na polní cestu a necháme se odvézt na nejbližší pumpu (40km), nikde není signál a telefon stojí snad nejvíc od jeho vynalezení. Do Prince George nám chybí 200km a jen jeden odtah je ochotný auto dopravit do města, a to za nelidských 500$. Naštěstí u pumpy zastavuje tahač s naloženými auty a pár míst má volných, po vysvětlení naší situace je velmi ochotný a naše auto jedeme společně naložit… Rodilý Fin, ukecaný důchodce Bert jede až do Vancouveru a o auto je postaráno, nás vysazuje v Prince George, kde si bereme dálkový autobus… Se štěstím v neštěstí jsme zpět. Ale s plnou náručí zážitků.
