Cestou Vancouver – Seattle – Detroit – Cancún překonáváme nevlídnou noc do dalšího dne…
28.září (So) – Cancún
Časně ráno vycházíme z překlimatizované letištní haly přímo do náručí chlapíka držícího ceduli s našim jménem, jeho společník nás obatem veze do půjčovny aut dál od letiště. Venku je vedro a dusno tak, že první krůpěj potu nečeká ani minutu. V půjčovně nás ujišťují, že pravidla silničního provozu sice existují, ale nikdo je nedodržuje a že za volantem nemáme pít moc. Mezi cenné rady se dá počítat upozornění na vždy kradoucí pumpaře a velmi nevlídný kurz peso/dolar. Jeden dolar je 15 pesos, ale místní se nebojí vám nabídnout jen 10 pesos. Vyjíždíme a vrháme se do naprosto až děsivě nekontrolované dopravy. K mému zděšení jsem jediný, kdo používá blinkr. Všichni ostatní, ať už dělají cokoliv, blikají výhradně výstražnými světly (tedy pokud nějaké vůbec mají). Po chvíli zběsilé cesty se snažíme platit na pumpě v pesech a místní pumpař „omylem“ zapomíná vracet dosti výraznou část našich peněz. Naštěstí stačí upozornění, že umíme počítat a peníze dostáváme zpět, během dalších pěti minut pumpař stačí ošidit dalších pět zákazníků. S plnou nádrží a plní chuti se vydáváme na nějakou tu nedalekou písečnou pláž. Ovšem k našemu zděšení ony všechny pláže jsou pečlivě střeženy a pohlceny neprostupnými hotelovými resorty, jsme tedy na cestě vyhledat nějakou tu veřejnou. Nacházíme jednu z mála, ovšem místo plavčíka zde hlídkuje policista se samopalem. Po pěti minutách v krásném tyrkysovém Karibském moři nacházíme na pláži naše věci prohrabané a víme, že tady opatrnosti nebude nikdy nazbyt. Cancún na mě poznatelně zanechává stopy znechucení a zklamání nejen z lidí, ale i nekontrolovatelné výstavby hotelů s pompézními stupiditami nemající jediného účelu. Tato výstavba se táhne téměř dalších 60km jižně od města a silně kontrastuje s místní kulturou i životní úrovní. Chlapík, který mi místo rady vytrhne z rukou papír s adresou hotelu a po pár telefonátech se domáhá 50 pesos mě o vlídnosti místních také rozhodně nepřesvědčil. Protože se nemusíme na nic vázat, vybíráme nakonec jiný hotel v centru města, čistý i se snídaní. Je třeba zmínit, že jsem minul odbočku k hotelu a při otáčení uprostřed vozovky se auto zničeho nic zhouplo a kola zůstala zaseknutá v obrovské silniční trhlině. Po pár nepříjemných zvucích se podařilo úspěšně vycouval, ale příjemná situace to nebyla. Místo na večeři volí především naše únava a drobné obavy z delších nočních procházek. Jídlo je skvělé, různe omáčky různých pálivostí jsou na straně, takže i Kája se najedla. Ochutnali jsme skoro všechny druhy Tacos s místním pivem „Pacific“ a kredit Mexika stoupnul o něco výš i díky velice příjemnému číšníkovi. Jídlo bylo velice levné, podobné ceny jako v ČR. Toť první den…
Pocity z prvního dne jsou téměř na bodě mrazu a daleko za očekáváním… Mezi pozitiva patří rozhodně výborné jídlo a všeobecně nízké ceny. Za litr benzínu utratíte v přepočtu ne více jak 15kč/l.
29.září (Ne) – Playa Del Carmel, Cozumel, Paradise Beach
Dálnici z obou stran lemuje neprostupný závěs tropické vegetace, když už přece jen zahlédneme cestu odbočující k onomu pár set metrů vzdálenému karibskému pobřeží, patří některému z mnoha hotelů. Po hodině dorážíme do turisticky rušného městečka Playa Del Carmel, odtud se chceme nechat přeplavit na ostrov Couzmel. O ceně lístku na loď smlouvám stejně tak, jako o ceně zapůjčení skůtru. Nakonec se dostáváme ze 45$ na 20$, nezbývá než se nalodit (plavba trvá 40min.). Vyzvednutí skůtru v malebném městečku na ostrově je maličkost a hned po výborném „mexickém“ obědě si to frčíme vstříc otevřeným plážím a korálovým útesům, které lemují pobřeží ostrova kolem dokola. Po chvíli vjíždíme na jednu z krásných pláží, konkrétně „Paradise Beach„. Azurová voda plná všebarevných a všetvarých ryb je pro potápění jako stvořená, užíváme si každou minutu ve vodě, ale zapomínáme, že nám nezbylo moc času stihnout zpáteční plavbu. Po dotankování se snažíme vrátit skůtr, ale složitá spleť jednosměrných ulic nás vždy od našeho cíle bezpečně odvrácí. I přes to vše se nám daří nalodit, bylo to ale o vteřiny. Slunce pomalu zapadá a mi míříme do historického města Valladolidu vzdáleného 200km. Po celých 200km míjíme ne více než 5 aut, ztoho jedno staré drkotavé a sotva jedoucí, bliká, troubí a snaží se nás nějakým způsobem zastavit. Do nejbližší vesnice je to nejméně 40km a k čerpací stanici pak o dalších 120km více (v našem směru). Po letmé kontrole všech kontrolek nezastavujeme a jedeme prostě dál. Mimochodem tuto variantu bychom zvolili, i kdyby blikaly všechny. Poté projíždíme nespočtem policejních zátaras s po zuby ozbrojenými policisty. Tyto zátarasy jsou od této chvíle všudypřítomné po celý zbytek našeho času v Mexiku a nejedná se o nic vyjímečného. Podle oblečení, vybavení i drahých aut je zřejmé že policie zde má velmi dominantní postavení. V nočním Valladolidu projíždíme opět unikátní jednosměrnou sítí ulic a nedaří se nám dojet k hotelu Zaci. Jednosměrky na sudých ulicích vedou z jihu na západ, liché naopak a 50% všech tvoří různé výjimky, prostě labyrint. Před hotel se dostáváme s vyběhlou žilou na čele. Volíme levnější variantu pokoje, tedy bez klimatizace ale s klasickým ventilátorem. Na vymoženosti hotelu už není energie a v příjemném mexickém prostředí rychle usínáme.
Doprava kdekoliv a čímkoliv je jedno velké adrenalinové dobrodružství, předjíždí se ze všech stran, bliká se na všechny strany a jediné co dopravu zpomalí jsou tísíce retardérů kdekoliv kam jedete.
30.září (Po) – Valladolid, Chitzen Itzá, Merida
Čím dále jsme od Cancúnu, tím jsou lidé příjemnější. To platí i o krásném Vallalolidu, který je nedaleko proslulých mayských pyramid Chichen Itzá. Toužím uniknout hlavnímu turistickému tahu a proto jedeme vstříc pyramidám velmi nekonvenčními cestami. Mexiko nám pomalu odkrývá svou tvář, rozbité vesnice s mnoha chatrčemi a desítkami vychrtlých psů polehávajících na prašné cestě, kterou naše auto zvládá jen s bolestí. Vesnice jsou na hranici chudoby, navzdory tomu lidé vypadají šťastnější. Naprosto na každém obchůdku je pečlivě vykreslené rudě červené logo „Coca Cola“. V jednom z obchodů je v rohu místnosti jen chladnička plná Coca Coly a pár drobností.Ticho, horko a neskutečné dusno prořezává jen skřípavý zvuk stropního ventilátoru. Platím pár pesos za láhev smějícímu se klučinovi, který vidí sotva přes okraj pultu. Ten je pod mdlým dohledem jeho prababičky, kterou jsem v koutě až do poslední chvíle neviděl. Jsme u pyramid velmi brzy a je tu klid, jen stánkaři rozprostření v celém areálu vybalují suvenýry a nevšímají si nás. Mayské stavby jsou působivé ještě víc, když mě předem sečtělá Kája vypráví o všech obětních rituálech a velmi zajímavé historii bojů Španělských kolonizátorů s Mayskou civilizací, jejich zotročení i potlačení víry. V nedaleké cenote (více či méně zatopená jeskyně krasového původu s propadlou stropní klenbou) Ik-Kil, která je jednou ze 30 000 v oblasti Yucatán, se neváháme vykoupat. Voda je podle očekávání studená, ale zážitek nezapomenutelný. Z do nebe otevřeného otvoru cenote se spouští tropická vegetace až k hladině, celých 25m. Mnohem vzdálenější Merida je tím pravým splašeným mexickýcm městem, doprava funguje tak napůl, stejně tak jako auta v ní jezdící. Bez úhony se ocitáme v centru a užíváme si doslova vše přes nepopsatelně odlišnou architekturu, všudypřítomné rykše, úzké silnice, pouliční prodejce limet i třeba čističe bot… Když někdo vidí, že hledáme směr, hned přiskočí a snaží se nám vše vysvětlit a poradit. Po prvotním opaření v Cancúnu se mi tomu ani nechce věřit. Jen při vybírání pohledu se se mnou dá do řeči objemnější pán, nakonec se představuje jako učitel mayské historie. Pomohl nám vybrat místní mayskou restauraci a strávil s námi bezmála ještě hodinu. Vědomosti o ČR by mu mohl leckterý čech závidět, o těch o mayské kultuře ani nemluvím. Dozvěděli jsme se opravdu mnoho, vše od mayů až po sombrera. (tradiční mexické oblečení vč. klobouku je například vyrobeno z rostliny, která odpuzuje hmyz – kvalitní klobouk může stát kolem 4000kč). Vrcholem dne bylo shlédnutí večerního vystoupení místních tanečníků. Pánové s klobouky, dámy v květinových šatech a starší hudebníci vytvořili zcela dechberoucí stylové představení. Komplikovanost některých kreací na svižnou hudbu nás dostala do kolen. Zpět do hotelu Nacional Merida…
V Mexiku se silně nedoporučuje pít voda z vodovodu, je velké riziko, že budete mít masivní průjem. Proto pijeme vodu balenou.
1.říjen (Út) – Uxmal, Muna, Gruntas de Loltún
S pečivem v ruce z místní pekárny sledujeme výměnu policejní stráže u místní radnice, ve které je vyobrazená historie mayů. Kája je bohužel indisponovaná onou místní střevní nemocí (možná z jídla, možná z vody), ale v rámci možností pokračujeme v cestě. Balíme a projíždíme ještě o něco rušnější město Muna, kolem místního tržiště chaoticky projíždí desítky motorek a rykší. Asi se budu opakovat, ale chceme se dostat na jih, ale všechny jednosměrky se zdá vedou na sever. Kájiny nevolnosti se stupňují, ale se zaťatými nejen zuby zvládáme dojet na další, ne tak proslulé, pyramidy UXMAL. Jsou velice působivé a líbí se nám rozhodně více než stánky zasypané Chitzen Itzá. Všude je plno leguánů. Cestou necestou do jeskyně Gruntas de Loltún se dostáváme skrz plantáže limet, pomerančů a papayí. Prašná cesta je vcelku dramatická, ale ne nesjízdná. Jeskyně zeje prázdnotou, jen hlídač si krátí čas hraním se závorou. Vstup do jeskyně s malbami není možný absolvovat bez průvodce. Ten ale čeká na nějakého turistu už dva dny a nedomnívá se, že se to v budoucích dnech změní, tak se obracíme a jedeme dál protože platit si průvodce pro dva je příliš drahé. (2x105ps + 300ps průvodce – 800kč). Opět úmyslně sjíždíme z hlavní cesty a jedeme skrz prales, kde leží nespočet malých vesniček, zdá se turismem nedotčených. Všichni nechápavě otáčí hlavu za našim autem, ale na jakýkoliv dotaz reagují potěšeně s velkým úsměvem na tváři a ihned vysvětlují kudy kam. Nejen tu, ale naprosto všude, kde jsme byli jsou umístěny stovky retardérů, někdy i trojice hned za sebou na dálnicích nevyjímaje. Představte si, že jedete 130km/h a najednou retardér bez jakéhokoliv upozornění. Velmi znepříjemňují cestování a tlumiče auta jsou na prášek. Po pár hodinách jsme zpět ve Valladolidu a zkoušíme jiný hotel Maria Guadalupe, nic moc, ale cena odpovídá. Kájin stav se zhoršuje o horečku a bolest hlavy, průjmem neustupuje. Doufáme v brzské uzdravení…
Všude na ulicích posedávají stařešinové a zkouší prodat limety, ty se tu konzumují ve velkém, jen tak, oloupat a sníst.
2.říjen (St) – Cenote Zaci, Rio Lagartos, Tulum
Ráno jdeme s Kájiným sebezapřením prohlédnout nedaleké Cenote Zaci a nádherný kostel v centru Valladolidu. Dál to nejde, proto vyhledávám doktora a od pána na recepci si nechávám přeložit na lístek Kájiny obtíže do španělštiny. Doktor není doma, přesto vejdeme dál a vidíme pouze stůl houpací síť, pár knih na zemi a špinavý stetoskop. Zkoušíme se optat vedlejšího zubaře, ten taktéž není doma. Rozpadlé dveře jsou otevřené a když vydíme zubařské křeslo na hliněné podlaze a umyvadlo do kopce plné zubařského náčiní, je čas vyhledat jiné řešení. Místní lékarna už vypadá moderně a tam přesně ví o co se jedná a kupuji z úlevou potřebné hydratační nápoje i prášky. Po nějaké době jsme schopni vyrazit k severnímu pobřeží, do městečka Rio Lagartos – chceme na loďce proplout skrz mangrovovým porostem plného ptactva. Hlavním a velmi důležitým důvodem je zdejší hnízdiště plameňáků. Ochotný chlapík nám nabízí za výbornou cenu privátní projížďku. S téměr uzdravenou Kájou vjíždíme do říše ptactva. Kormoráni, racci, pelikáni, orlovci říční, terejové, volavky bílé a další těžko zapamatovatelné druhy nás obklopují. K lodi se blíží krokodýl a průvodce nás ubezpečuje, že nemá hlad a až bude blízko můžeme ho chytit za ocas tak, jak to dělá on. Kája neváhá a krokodýl se ihned ohání, Kája pak sedí po pár minut velmi vyděšeně a náš průvodce se skoro smíchy válí v křeči. Nebylo to nijak nebezpečné, ale krokodýl má náš respekt. Před námi se otevírá růžově zbarvené solné jezero a na vlastní oči vidíme stovky nádherně zbarvených plameňáků, jsme ochromeni úžasem. Průvodce s námi pluje blíž na 5m od hejna. Plameňáci se elegantně rozbíhají po hladině po dlouhých nohou a až při letu vynikne i jejich dlouhatánský krk. Celkově jeden z nej zážitků z Mexiku. Kájin stav se lepší. Jednou když si odskočím během cesty do Tulumu, vracím se z pralesa snad s padesáti miniaturními klíšťaty na noze. V záchvatu paniky a za pomoci Káji je sbíráme po jednom do mokrého ubrousku, přisát se stačí jen jedno jediné. Projíždíme kolem „pouliční“ masny, kterou reprezentují kusy masa visící venku na hácích jednoho domu. Po jedné kontrole policíí jedeme po přímé rovné nekončící dálnici do Tulumu. Ve tmě v protisměru vzdálená světla se přibližují dlouhé minuty než auta míjíme. Hotelem pro dnešní den se stává Don Diego De La Silva (jeden z nejhezčích, které jsme navštívili).
Honba za plameňáky se zdá jednoduchá, ale vyřešit a zjistit v jaké zátoce se nacházejí v tomto období byl velký oříšek, nakonec jsme vybrali správně.
3.říjen (Čt) – Tulum, La Marquerita
Nedaleko Tulumu vybíráme z dalších cenote pojmenované Dojos Ojos (Dvě oči). Krásné propadlé jeskyně s průzračnou vodou propojené tunely. Šnorchlujeme a potápíme se mezi zatopenou krasovou výzdobou. Voda není až tak ledová. Následovala zasloužená procházka na obří veřejné pláži. Nikde nejsou sprchy, jen v restauracích, kde se musí platit. Na dálnici jsem pak viděl obřího pavouka jak si to utíká na druhou stranu i želvu která tento přechod uskutečňovala velmi pomalu. Za nezapomenutelné se dá nazvat jídlo v restauraci La Marquerida, jednoduše výborné. Po mojitu, Margaritě, Tacos a Fajitas jsme vše završili piňacoladou a dvěma tequilami na účet podniku. Zůstáváme ještě jednu noc ve stejném hotelu. Na verandě je houpací síť a celý apartmán je situován do pralesa.
Prales na Yucatánu je jeden z těch, kterými byste neradi šli i 10m, je naprosto neprostupný, plný nebezpečného hmyzu a plazů. My jsme žádné očkování neměli, ale na víc odvážnou výpravu skrz neobydlené oblasti je nutné.
4.říjen (Pá) – Akumal, Yal Ku
V městě Akumal je zátoka, kde se celoročně pasou Karety obrovské, míříme tam. Po chvíli pár z nich vidíme, krásné, klidné a obrovské. Opodál Kája objevuje i zamaskovaného rejnoka, kterého sledujeme delší dobu. Azurovou hladinu zde střemhlav bombardují pelikáni a po úspěšném lovu posedávaní na místních pestrobarevných bárkách. Potápění se vydařilo. O kousek dál je korálový útes s množstvím ryb. Je pěkný, ale přístup zpoplatněný a pohybovat na otevřeném moři s karetami bylo mnohem příjemnější. Vybíráme zajimávé ubytování na poslední noc u pláže. Celý areál je nezávislý na dodávané energii a veškerý jeho odpad je recyklovaný. Zajímavá varianta, ale byl nutný přesun do jiného pokoje kvůli zápachu z vedlejšího pozemku…
Zajímavé je zmínit, že toaletní papír se po použití hází do koše vedle záchodu, a to všude v Mexiku.
5.říjen (So) – Tulum Ruins
Brzy ráno vstáváme a na pláži si vychutnáváme východ slunce pod tradičními rákosovými přístřešky. Cestou zpět na letiště v Cancúnu se zastavujeme na ruinách v Tulumu, ale jsou to už několikáté a náš zájem opadá i kvůli haldám turistů. Vracíme auto a hurá na letiště zpět do přechodného domu ve Vancouveru.
