Karlička píše :
Atmosféra houstne, napětí se dá krájet,…Natahuji na sebe chrániče. V kompletním obleku se cítím nepohyblivá, ale jako machr. Teď jsem jedna z těch šílenců na celoodpružených kolech, kteří využijí každé příležitosti letět vzduchem. Kolo, které mi ze začátku připadá jako trampolína, váží snad metrák. Fronta na lanovkku je dlouhá. Cítím jak se mě třepou kolena, adrenalin stoupá. Konečně jsem na řadě i já. Váhu kola nejvíce pociťuji, když je potřeba kolo naložit na lanovku, která mě má dopravit na vrchol. Na kopci profesionálně sesedám. =) A pak zase nasedám. Teď již už na toho mého mazla. Výběr trasy je rychlý, protože se všichni nedočkavostí třeseme to konečně vyzkoušet a už jet dolů. První trasu volíme lehčí, abychom si všechno vyzkoušeli, ohmatali a byli připraveni vyrazit na něco těžšího, ale mnohem zábavnějšího. Další jízdu už cítím větší jistotu a dovoluji si mnohem více rychlejší jízdu na zajímavější trase. Spousta skokánků, můstků, zatáček napravo, zatáček nalevo je proloženo průjezdy otevřenými stráněmi, kde se pode mnou otvírá údolí s Whistlerem jako na dlani. Výhledy ze sedla mountain kola jsou neopakovatelné. Po asi pěti hodinách dovádění cítím ruce, nohy, zadek,… Krásný nový zážitek z pocitu „jiné“ jízdy na kole. Nepopsatelné, úžasné…prostě doporučuji každému si něco takového vyzkoušet..=)
Zdena dodává :
Protože Whistler a onen věhlasným sjezdový park je za rohem, není důvod toto adrenalinové zpestření neotestovat. Na sjezdovém kole jsem nikdy nesjel ani metr, proto jsem možná neměl žádné představy ani očekávání. Ale… Už jen patřičná příprava všech chráničů, helmy a masivního kola ve vás vyvolá chvění… Jsme nahoře a po nasednutí projíždíme startovním obloukem, spouštíme se příkrou stezkou do údolí. Široká kola v kombinaci z velmi vysokým tlumením celého rámu jedou skrz velké balvany, kořeny a dramatické nerovnosti bez problému. Brzdy jsou extrémně citlivé, stačí jen ukazováček. Po kratším úseku se však naše prsty i zápěstí ocitají v křeči a naše lýtka na tom nejsou o mnoho lépe. Pokud si chceme užít trasu, tedy klopené zatáčky, velké i menší skoky, lavečky, podjezdy a seskoky musíme se držet ze sedla pro větší dynamičnost a kontrolu sjezdu. Naším tělům dáváme zabrat, ale chuť jet dál nás neopouští. Po pár zaváháních při skocích i při kličkování mezi stromy, kde je mezera tak akorát na řidítka, si naplno uvědomujeme jak nebezpečný by mohl být pád. Koncem dne vybíráme tedy dostatečně širokou stezku s velkým množstvím skoků, to je totiž to, co nás baví nejvíc. Ne na každém kole můžeté skákat tak vysoko a tak daleko jako právě na tomto. Naše svaly rezignují jeden po druhém a chuť je ubita nemohoucností… Vracíme kola a jsme vskutku rádi, že se nikomu nic nestalo… (Pozn.: Další týden jsem byl znovu =))
A Kája na to :
Po adrenalinovém dnu jsme si dali pochod ke kempu u Cheakamus Lake. Start se poněkud opozdil, takže naše cesta začala za stmívání a po vnoření se do lesa nás uvítala prostá tma. Svítili jsme čím se dalo… a nebylo toho moc. Po hodinovém pochodování lesem, kdy vám každé šustnutí nahání hrůzu, jsme dorazili na místo určení. Jaké překvapení pro nás bylo, když partička lidí, co postávala na břehu a vykládala si, byla z ČR. Takže večer měl jasné téma. Ráno jsme se prošli okolo jezera a vrátili se k autu. Jelikož naše dobrodružné choutky mohli naplnit volný den, popojeli jsme k velice oblíbené tůře nedaleko Whistleru – Joffrey lakes. Tečkou za celým vydařeným víkendem bylo vychutnání si české Vysočiny u kýčovitého kanadského jezera. =)
